Zámek Raduň
Středověká tvrz na raduňském návrší, doložená pravděpodobně k roku 1320, byla přestavěna v 16. století na renesanční zámek. Ten později prošel ještě barokními úpravami, ale dnešní podobu získal až v 19. století.
Letní aristokratické sídlo i rezidence potomků slavného maršála Gebharda Leberechta Blüchera, který vítězil nad Napoleonem, vás vtáhne do životního stylu pruské aristokratické rodiny v 19. a 20. století. Zámecký areál s oranžerií, zahradami a anglickým parkem láká k aktivnímu prožití volného času i k relaxaci.
Investorem klasicistní adaptace objektu, se stal bohatý, ambiciózní a vlivný hrabě Jan Josef Larisch-Mönnich. Hrabě zemřel dříve, než byla přestavba uskutečněna, stavební úpravy pak probíhaly pod taktovkou jeho ženy Anny Marie Tekly. Iniciovala postupnou proměnu celého zámeckého areálu. Hospodářské budovy byly odsunuty z bezprostřední blízkosti zámku a přestaly panstvo obtěžovat hlukem a zápachem. Reorganizace zámeckého areálu neměla jen praktickou, ale také estetickou rovinu. Okolí šlechtického sídla zkrášlovala oranžerie, na kterou navazovala okrasná, bylinková a fíková zahrada s fíkovnou, ananasovnou a ovocným sadem. K romantickým procházkám a vyjížďkám vybízel nově založený anglický park.
Na počátku 30. let 19. století se na Larisch-Mönnichovské statky přiženil Gebhard Blücher, vnuk stejnojmenného slavného pruského maršála, který vítězil nad Napoleonem. Blücherům patřily statky v rakouském Slezsku, Prusku a od druhé poloviny 19. století také v Anglii. Za svá hlavní sídla ovšem považovali rodové panství v Krobiełowicích a Raduň. Pokračovali tedy v úsilí o zvelebení raduňské rezidence, kterou navíc dále přizpůsobovali nárokům na pohodlné a celoroční bydlení.
Vestavbou mansard nad jižním i severním křídlem na počátku 20. století dosáhli rozšíření obytných prostor, důmyslné vestavěné skříně rozšiřovaly úložná místa. Komfort obyvatel rezidence zvýšily modernizační úpravy a zkvalitnění technického zázemí.
Stopy stavebních a zvelebujících zásahů, které realizovali Larisch-Mönnichové a Blücherové, jsou patrné dodnes a nesmazala je ani éra po roce 1948, kdy byl objekt využíván k nejrůznějším účelům. Přes tristní torzovitost původního mobiliáře jsou na zámku rekonstruovány různé roviny každodenního života v průběhu 19. a na počátku 20. století.
